Jindřiška a padák aneb Jak na RANNÍ KRUH se školkovými dětmi?

Ranní (komunitní) kruh je metoda, která se již poměrně zabydlela ve třídách na prvním stupni. Jeho cílem je rozvíjet mezilidské vztahy ve třídě, budovat soudržnost a sounáležitost mezi dětmi, vytvářet bezpečnou atmosféru a umožnit každému projevit své názory, pocity, zážitky. Zároveň díky komunitnímu klubu dostává cenné informace i učitel a může lépe přizpůsobit aktivity aktuálnímu naladění dětí nebo se mu snadněji uplatňuje individuální přístup, když tuší, co koho zrovna trápí.

Myslím, že spoustu pedagogů vnímá tuto metodu jako přínosnou, a tak ji ve svých třídách podporují, i když je poměrně těžké naučit děti hovořit v komunitní kruhu a ještě těžší je vydržet naslouchat ostatním, zejména u malých dětí, jejichž pozornost je kratší.

Na jiný level se dostáváme ve školce. Jak přenést komunitní kruh do školky, kde děti často mluví velmi špatně, teprve se učí fungovat ve skupině a ti introvertnější se třeba nechtějí zapojit vůbec. Komplikovanější je i měnit prostorové uspořádání třídy, protože je těžší zorganizovat děti, aby se změnou pomohly. 

Ve většině školkách společný program začíná ranním kroužkem, ale ten je spíš zaměřen na řízené aktivity – zpívání písniček, říkání básniček a drobné hry. Mně ale přišlo podstatné nevynechat příležitost, aby děti mohly projevit to, jak se cítí, zkusit se naladit na sebe navzájem a při ideálních podmínkách dojít i k tomu, že každý něco poví. A tak vznik ranní rituál s Jindřiškou. 

Jindřiška a její sukýnka

U nás děti ráno vítala skřítková holčička Jindřiška, byla uplstěná s drátěnou kostrou, aby měla pohyblivé končetiny. Jako její pomyslnou sukýnku jsme používali motorický padák s dírou nebo síťkou uprostřed, kam šla připevnit pomocí gumičky.

Každé dítě, ale i každý dospělý prožívá jiné ráno, …spoustě z nás to chvíli trvá, než vylezeme ze své ulity a jsme schopni vnímat svět kolem sebe (byť reálně naše tělo už vykonalo spoustu úkonů, aby se dostalo do školky). A když jste zalezlí v ulitě, tak se vám špatně chytá ruka někoho, kdo stojí vedle vás, ještě nejste připraveni na to, abyste komunikovali s ostatními, možná pořád cítíte teplo zpod peřiny, kde vám bylo dobře a možná vás i trochu štve, že jste tam nemohli zůstat.

Náš ranní rituál s Jindřiškou uměl dětem pomoci vykuklit se do světa a naladit na ostatní. Museli jsme začít pomalu, a tak jsme se místo za ruce chytili za Jindřiščinu sukýnku a začali s drobnými aktivitami, které měly za cíl nejdřív uvolnit napětí, případně i jiné emoce.

Oblíbená úvodní motorická hra byla bouřka. Děti se drží za poutka padáku a mávají s ním podle popisu průvodkyně – nejdřív fouká vítr jen málo, ale brzy se spontánně zintenzivní, pokud je to potřeba, tak si zadupeme a zařveme jako hromy. Pak zkusíme vítr opět utišit a třeba přidáme šumění listů stromů, říkáme při tom ššš. Když jste venku lze se podívat do korun stromů, vyzvat děti, aby si vybrali nějaký list či větev a mávat padákem přesně tak, jak to dělá vítr s těmi listy na stromech. Někdy jsme i zkusili, aby si děti představily, že mají takový strom uvnitř sebe, a jaký vítr jim tam asi fouká. Bylo krásně vidět, kdo v sobě jakou energii má. I ti nejvíc introvertní děti vycítili, že jsou za padákem trošku schovaní, v bezpečí, a pouštěly nahromaděné napětí ven.

V zimě se s padákem dobře hrálo na zamrzlé jezero. Hraboši drželi padák a jemně jím pohupovali, jako běhají vlnky po jezeře, opět někteří potřebovali rozpoutat bouřku, ale pak jezero zmrzlo a narovnali padák, aby byl úplně rovný.

Šlo pokračovat dál a z jezera se stal stůl a my jsme si za něj sedli. A třeba si řekli, co jsme dneska měli k snídani.

Oblíbený byl i kopec. Průvodkyně vždycky vybrala, kdo je nejvýš, ti zvedli ruce i s padákem nad hlavu, a kdo (na druhé straně) je nejníž, ti si dřepli a dali ruce na zem. 

Některé dny ani všechny bouřky nestačily na to, aby se „přebytečná energie“ upustila, tak jsme Jindřišku vzbudili písničkou – pravidelný dech při zpívání a chození dokola také udělá se skupinou dětí divy.

Když se Jindřiška probudila s každým se přivítala. Děti si zvykly zdravit se po svém i s ní, … někdo ji pohladil po vlasech, někdo jí dal pusu, podrbal za uchem, když byla nálada, tak došlo i na to, že jsme si pověděli, jaké jsme měli ráno apod. Pak teprve došlo na básničky či hry.

Když to popisuji, tak to vypadá, že nám to zabralo strašně moc času. Ve skutečnosti jsme se většinou vešli do 10 minut. Děti ranní rituál přijaly, a když se povedlo na začátku, že každý držel „tu správnou“ barvu, jejich vylezení z ulity a naladění na ostatní proběhlo plynule.

Pro malé děti mělo velký význam, že Jindřiška s padákem začínala každý den. Spolu se svačinou, obědem a vyprávěním pohádky, naplňovala jejich potřebu řádu a umožňovala jim orientovat se v čase. Získávaly tak jistotu a pocit bezpečí.

A jak začínáte den Vy?