HRAběcí

Přistihla jsem se, že opravdu nemám ráda grafomotorické pracovní listy. U nás doma se pořád něco vyrábí, tvoří, často píšu rukou, mám ráda všechny ty staromilské papírové serepetičky, které nejdou kliknutím sdílet, můžou se rozmazat, polít, vyblednout…, a tak si cením svých vycvičených rukou…, při kreslení a malování, mám naopak pocit, že by si zasloužili ještě pravidelnější trénink…, a tak vím, že ta grafomotorika má svůj význam. Otázka zní, jak ji dělat, aby to nebyla otrava. Nácvik čehokoli, co v tu chvíli nedává smysl je náročné i pro dospělé, natož pro děti. Náš free-lax-no-stress domoškolák, kterého k ničemu co nechce nedotlačíš:) Vidím cestu v činnostech, které jsou samy o sobě zábavné, nebo může vzniknout něco, co nám přijde zajímavé pěkné, využitelné. Teď v tuhle chvíli, nikoli za pár let. Informací o tom, jak co nejlépe rozvíjet grafomotoriku, lze nalézt spoustu. Přijde mi důležité najít jednoduché způsoby, jak ji přirozeně nacházet v relativně běžných činnostech. Pro

aneb kolik stojí průvodce v komunitní škol(c)e? Kdo nemá rád dlouhé úvody, přeskočte kurzivu rovnou na čísla a výpočty. Je tam krásná matematická úloha a na ní navazuje úkol z oblasti etické výchovy! Pro ostatní :) k sebehodnotě se dostaneme až na konci, tak vydržte tu matiku, je tam důležitá. Když se vrátíte do světa pohádek a příběhů, které vám byly čteny v dětství, a slyšíte slovo UČITEL. Co vás napadne? Mně naskakuje obrázek hubeného vzdělaného pána v lehce ošuntělých šatech stále zaprášených od křídy. Vidím hromadu dětí (vlastních i školních) a ve vzduchu visí přídavná jména chudý, venkovský… První výplata z ústavu, kam jsem jako mladá nadějná učitelka nastoupila v září 2008, činila cca 12 400 Kč (můj stejně starý brácha v tu dobu už vydělávat ke 30 tisícům)… takže ano, nevybrala jsem si povolání pedagoga kvůli penězům… bylo tam to poslání, touha změnit české školství, potkávat se s mladými otevřenými lidmi a být jim nápomocná při jejich cestě… (o tom, jak to dopadlo, na

Přiznám se, že když se řekne BÁSNIČKY PRO DĚTI, tak minimálně lehce znervózním. Přestože mám vystudovanou biologii a matematiku, tak mám knížky i poezii moc ráda. Doteď si ale vybavuji ty hodiny a hodiny času, kdy jsem se snažila najít TY SPRÁVNÉ BÁSNIČKY pro školkové děti do ranního kroužku. Nedokážu s dětmi sdílet věci, které se mnou nerezonují, a tak jsem si nedokázala představit, že bych s dětmi den co den opakovala říkačky, které jsem nacházela na mateřinkovských i maminkovských fórech. Určitě lze neomylně sáhnout po Hrubínovi nebo nejznámějších básničkách od Žáčka, ale mě láká objevovat nové věci a zkoušet, co děti zvládnou. A možná byste se divili, resp. třeba se budete divit na konci článku. Měli jsme vždy ve školce jednu až tři básničky, které jsme s dětmi říkali během celého měsíce. Ty verbálně nejzdatnější se je naučily velmi rychle, často už druhý den recitovaly celou báseň. Ale i menší děti se přidávaly po pár dnech a maximálně jim vypadlo těžší slovo. Na konci měsíce

Děti jsou lidé. Vnímám, že komunikovat s nimi s respektem, je správné. Ale mohlo by být zavádějící myslet si, že jsou to malí dospělí. Díky dostupným informacím (pro mě hlavně z báječných knih a webinářů od Šárky Mikové věnujících se Teorii typů) víme, že potřeby nás všech se různí. Někdy je komplikované, ne-li nemožné vzájemně si nahlédnou do hlav a porozumět si. Když pracujete jako pedagog u malých dětí, vidíte velmi dobře, že nejsou stejné. Někoho doslova objímá ta pravidelnost, s jakou přichází ranní kroužek, svačina, oběd, vyprávění… jiný hltá každý nový podnět, který jej vytrhuje z rutiny. Někdo špatně snáší, když jiné dítě pláče… jiný si toho téměř nevšimne a jede si po své ose. Někdo se chce bavit a být středem pozornosti, i když neumí mluvit… jiný svou rozsáhnou slovní zásobu ukáže jen průvodci, když se s ním loudá k tajnému místu.   Všechny ty potřeby resp. spíš schopnost je komunikovat s námi dospělými, se vyvíjí, často může docházet k nedorozuměním, nebo i f