HRAběcí

Hrabáči z Hraběcí a pár dětí navíc si každý měsíc vyzkouší, jak bude vypadat den v naší komunitní škole. Zkouší si to děti, průvodci i naše prostory. Celá Škola na zkoušku je spíš takovou ochutnávkou, nejde simulovat soustavná práce na konkrétních tématech, tím, že zveme i děti zvenčí, tak ani nepracujeme se sehranou skupinkou, a tak ne vše může fungovat přesně tak, jak si to plánujeme pro školu, ale i tak si myslím, že si lze udělat poměrně konkrétní představu. A aby byl dojem ještě přesnější, tak se budu snažit každou Školu na zkoušku doplnit textem, který prozradí i didaktické pozadí a záměr. Program jsme začali Hrabáčím pokřikem (Pssst je to tajné, ale znění je: „Báči, báči Hrabáči, nejsou žádní chlupáči. Doma, v lese, v Hraběcí, zažívají sto věcí.“) a skřítek Aurel se pozdravil se všemi dětmi a řekl jim, co je bude dnes čekat. Tím, že se děti dostávají do školního věku, tak pro ně začíná být čím dál víc důležitá vrstevnická skupina a potř...

(Inspirováno Waldorfskou pedagogikou) Vyprávění příběhů – má tahle prastará dovednost místo v dnešním světě plném digitálních technologií? Dokáže konkurovat té přehršli audiovizuální podnětů, které se na nás řítí ze všech stran? Může obyčejný vyprávěný příběh zaujmout dnešní děti? Možná vás tyhle otázky napadají také? U nás v HRAběcí se vyprávění už pěkně zabydlelo, a tak můžeme na všechny úvodní otázky odpovědět ANO a zároveň se o naše zkušenosti rádi podělíme. Aby vyprávění příběhů fungovalo, je potřeba si pro něj vytvořit příznivé podmínky. My si tu naše HRAboše hýčkáme a šetříme se všemi superpodněty, pečlivě vybíráme, kdy jim pustíme i jen kraťoulinké video třeba se záběrem přírody. Sledování pohádek, které je už bohužel běžné v některých školkách, necháváme na doma (pro unavené maminky a tatínky). Možná proto se většina Hrabošů na vyprávění pohádky těší. Malé děti mají rády řád, jsou spokojené, když vědí, co se bude dít teď a co za ch...