HRAběcí Škola na zkoušku 1. díl (září)
Hrabáči
z Hraběcí a pár dětí navíc si každý měsíc vyzkouší,
jak bude vypadat den v naší komunitní škole. Zkouší si to
děti, průvodci i naše prostory.
Celá Škola na
zkoušku je spíš takovou ochutnávkou, nejde simulovat soustavná
práce na konkrétních tématech, tím, že zveme i děti zvenčí,
tak ani nepracujeme se sehranou skupinkou, a tak ne vše může
fungovat přesně tak, jak si to plánujeme pro školu, ale i tak si
myslím, že si lze udělat poměrně konkrétní představu. A aby
byl dojem ještě přesnější, tak se budu snažit každou Školu
na zkoušku doplnit textem, který prozradí i didaktické pozadí a
záměr.
Program jsme
začali Hrabáčím pokřikem (Pssst je to tajné, ale znění je:
„Báči, báči Hrabáči, nejsou žádní chlupáči. Doma,
v lese, v Hraběcí, zažívají sto věcí.“) a skřítek
Aurel se pozdravil se všemi dětmi a řekl jim, co je bude dnes
čekat.
Tím, že se
děti dostávají do školního věku, tak pro ně začíná být čím
dál víc důležitá vrstevnická skupina a potřebují cítit
sounáležitost s touhle tlupou, proto mají Hrabáči tajný
pokřik, který neříkáme před Hraboši, v tuhle chvíli je
to taková prostoduchá říkačka od průvodkyně, ale časem, až
budou lépe pracovat se slovy, si mohou vymyslet svůj vlastní,
který je bude lépe vystihovat.
Aurel umožňuje
i nesmělejším dětem se přivítat, později až budou otevřenější
a zároveň i schopnější si více naslouchat, tak bude pozdravení
s Aurelem propojené s komunitním kruhem, kde každé dítě
může řešit, co ho trápí nebo sdílet nějaký zážitek.
Tématem první
Školy na zkoušku jsou Rodiny z celého světa, čímž
navazujeme na měsíční téma rodina, které máme pro září
v komunitním klubu, proto pokračujeme s aktivitou, kdy se
děti drží lana a pokud souhlasí s tím, co říkám, tak se
drží lana, pokud ne, tak jej pouští. Ptám se například: „Kdo
už někdy viděl černocha? Kdo zná někoho, kdo se narodil v jiné
zemi? …
Tím, že se
neptám dětí přímo a zároveň každý se skrze lano může
vyjádřit, zapojuje se většina dětí (ti introvertnější se
přidávají postupně nebo v případě Hrabáčů, máme
ozkoušeno, že třeba další den), jsou aktivní a můžou vnímat
i to, jak to mají ostatní děti, a tak se o sobě něco dozvídat.
Často tahle aktivita i rozvíjí další rozhovory mezi dětmi, kdy
si sdělují své zkušenosti. Pro mne je to evokační aktivita, kdy
zjišťuju, co děti o daném tématu vědí a jak moc se jich týká.
Skrze mraky už
na nás sem tam vykoukne slunce a tak následuje další venkovní
aktivita, máme připravené DIY karty rodin, kde jsou vyobrazeny
rodiny o různém počtu členů a zároveň i pocházející
z jiných kulturních prostředí. Začínáme matematickou
hrou. Natáhneme si lano, ukazuji dětem jednu z karet, ty si ji
prohlíží a počítají, kolik je na ní lidí, pak je odstartuji a
oni mají za úkol přeskočit tolikrát lano, kolik je na kartě
osob. Další hra si klade za cíl rozvíjet jazykové dovednosti a
prohloubit pojmy (máma, táta, babička, dědeček, dcera, syn,
vnuk, vnučka). V prostoru rozestavená písmena M, T, B, D, S,
V, nejprve je děti obtáhnou a zjistí, kde je jaké písmeno, pak
ukazuju karty, říkáme si, kdo tam je a běžíme k těm
správným písmenům.
Počítáme,
poznáváme písmena, ale zároveň myslím na to, aby se vše dělo
skrze fyzickou aktivitu, mimo přirozeného důsledku, že si děti
nevytváří pohybové manko, tak já zároveň mohu lépe vnímat,
kdo co umí, protože mi to demonstrují pohybem.
Poslední
venkovní aktivitou je přetahovaná. Děti se rozdělí na dvě
skupiny a losují si karty rodin, do souboje vždy nasadí tolik
členů, kolik je na kartě, a tak se přetahují např. dvě děti
se čtyřmi, tři se třemi atd.
Děti
používají sílu, a tak opět dochází k vybití energie,
navíc naživo vnímají porovnávání čísel. Méně i prožívají
případnou prohru, protože souboje nebývají na počet členů
vyrovnané.
Přecházíme
dovnitř do prostor komunitního klubu, svačíme, abychom
nepřerušovali další program. Pak se scházíme kolem šátku, na
kterém máme rozložené všechny karty. Ptám se, jestli někdo
pozná, odkud nějaká rodina pochází. Kdo má nápad, tomu podávám
buben a on vybubnuje zemi nebo kontinent.
Opět sleduji,
jak na tom děti jsou se znalostmi ze zeměpisu a
zároveň trénujeme slabikování slov.
Vybírám jednu
z karet „Babička ze Slovenska“ a vyprávím její příběh.
Děti mají před sebou kartičku s emotikony, a pokud vnímají,
že babička z příběhu cítí nějakou emoci, tak ji
posouvají na daný emotikon.
Aktivita je
pro děti těžší, zejména koordinace poslouchání příběhu,
vnímání emocí a jejich dočasné zaznamenání na emotikonech.
Vše se opět děje v prostoru, a tak mám přehled o tom, zda
jsou děti zapojené, unavenější nebo potřebují připomenout, co
je jejich úkolem. Vyprávění příběhu je naše oblíbená
činnost, skrze tuto jednoduchou aktivitu, můžeme nejen děti
přenést na jiná místa a do jiných dob, ale také nechat je
prožívat zážitky, které jsou pro něj skrze příběh bezpečné
a neútočné. A z každým dítětem může v danou chvíli
rezonovat jiná část příběhu, proto se i na konci ptám, co pro
ně bylo nejsmutnější, co nejveselejší atd.
Celá společná
část má dětem ukázat různé pohledy na společné téma a
zároveň třeba i postihnout oblast, na jejíž rozvoj jsou zrovna
citlivý (senzitivní období pro danou oblast), případně i
zažehnout zájem o jinou oblast.
Následuje blok
samostatných činností, kde si děti mohou vybrat, s čím
budou pracovat. Mohou rozvíjet své jazykové dovednosti skrze
skládání písmenek do slov nebo vyprávění příběhu, dále
matematické dovednosti počítáním členů rodiny, vnímání
prostoru a logických souvislostí prostřednictvím hry na bázi
sudoku nebo i zeměpisné znalosti vytvářením řad (karta rodiny –
vlajka státu – silueta státu – kontinent).
Děti si
většinou stíhají vyzkoušet jen jednu aktivitu. Při běžném
týdnu by se dostaly k různým aktivitám během týdne,
zároveň by byl prostor na to využít i ostatní (nejen) Montessori
pomůcky, které máme v klubu k dispozici.
Nakonec se
všechny děti přesouvají k vyrábění, vytvářejí koláže
z fotek z časopisů do podoby rodinné fotografie.
Není vůbec
nutné, aby všechny děti skončily u vyrábění,
mohly zůstat u pomůcek nebo si řešit nějaký svůj projekt, což
se opět hůře simuluje při jednodenní Škole na zkoušku.
Každý den
bychom měli vyučování uzavřít tím, že si každý zaznamená,
co ten den udělal tak, aby se děti lépe orientovaly v tom,
co se učí a přebíraly za vlastní učení svoji zodpovědnost. My
jsme použili jednoduchou tabulku, kde si děti mohly jen vybarvit
činnosti, kterými prošly. Stejně tak i ve škole budeme začínat
s jednoduchým způsobem záznamu do týdenních plánů a
později přejdeme k zapisování pár slovy či krátkými
větami.
Budeme se těšit
na říjnovou Školu na zkoušku, která bude takovou malou oslavou
Dne stromů.
Karolina
z HRAběcí
nafotila Štěpánka Dejmková
Komentáře
Okomentovat