Písmenkový příběh na J

Skoro každý týden jsme si mimo pohádek vyprávěli i nějaký písmenkový příběh, o kterých jsme psali zde na blogu už dříve. Pohádka o Ještěří princezně plně rezonovala s dobrodružnou duší našich Hrabošů i Hrabáčů a chtěli příběh slyšet víckrát, než bylo původně v plánu. 

O ještěří princezně

Kdysi dávno žil jeden chlapec, který se jmenoval Janek. Chodil se svým dědečkem po horách, sbírali léčivé byliny a sušili je na prodej. Jednou když se drápali do kopce, Janek už nemohl a že si sedne na plochý kámen, který ležel vedle cesty. Už už chtěl dosednout, když v tom jej dědeček zastavil. „Janku, pozor, ať nezasedneš princeznu.“ Janek se lekl, otočil se, ale viděl jen ještěrku, jak rychle zmizela v trávě. „Ale dědo, vždyť je to jen ještěrka.“ „No, ale mohla by to být zakletá princezna. Ty neznáš ten příběh o princezně Jasněnce.“ a děda začal vyprávět, jak krásná princezna do neštěstí přišla. Odmítla si vzít zlého čaroděje za muže a on ji za trest zaklel do obrovského zlatého ještěra. Aby její utrpení bylo ještě horší, tak se každý den na pár hodin po západu slunce stávala opět mladou dívkou, která se trápila svým údělem. Mnoho princů se prý vydalo do světa, aby ji zachránilo, ale vždy, když se proměnila v ještěra, zapomněla na vše lidské a statečné bojovníky přemohla a sežrala. Povídá se, že se ukrývá kdesi v Javorových horách. 

 Od toho dne nemohl Janek na příběh zapomenout a často se mu i o tajemné princezně zdávalo. Když mu bylo osmnáct let, rozhodl se, že půjde princeznu hledat. Došel do Javorových hor a drápal se do strmého kopce, na jehož levé straně byla obrovská jeskyně. Kde jinde by se mohl schovat veliký ještěr, než právě tam. Cestou viděl několik zrezivělých brněních, bylo jasné, že jde správně, i to, že pověsti nelhali a ten strašlivý ještěr neměl slitování. Zrovna zapadlo slunce, Janek se opatrně připlížil ke vchodu jeskyně a schoval se za kámen.Byla v něm malá dušička. Místo nestvůry však uviděl krásnou mladou dívku, nabrala si do dlaní vodu z prohlubně ve skále a umyla si obličej. Pak si začala česat své krásné zlaté vlasy a slzy jí stékaly po tváři. „Kdo jen mě zachrání od mého údělu…“ Janek, zaskočen její krásou, vystoupil zpoza skály a promluvil: „Já vás, princezno, zachráním.“ Jasněnka se lekla a chtěla utéci. Janek ji však chytil za ruku a zopakoval slova o její záchraně. „Marně se budeš namáhat, jsem v moci zlého čaroděje a s ním není radno si zahrávat.“ Janek se nedal odbýt: „Musí existovat způsob, jak ho porazit.“ Princezna se zamyslela, a pak pomalu začala vyprávět o tom, že čarodějova duše je ukryta ve třech předmětech – v parohu ze zlatého jelena, ve zlatém vejci od jestřába a v kameni zvaném jaspis. Když všechny předměty přineseš sem do této jeskyně do dalšího úplňku, pak čarodějova moc nade mnou pomine. „Půjdu rád, princezno, ale kde mám začít s hledáním.“ „Dám Ti s sebou tuhle malou pomocnici, „ řekla princezna a podala mu malou ještěrku. „Když nebudeš vědět, kudy se vydat, polož si ji na dlaň a ona ti ukáže cestu, ale teď už utíkej, přichází moje chvíle…“ Princezna skoro nestačila doříct větu, … skála se začala třást a místo krásné dívky tu byl obrovský zlatý ještěr, který otvíral svou strašlivou hubu a snažil se ulovit prchajícího mladíka. Janek nemeškal a dal se na útěk. Naštěstí byl mrštný, neměl na sobě těžké brnění jako jeho předchůdci, a tak se mu podařilo dostat se z jeskyně včas. Běžel, co mu síly stačily a zastavil se až na třetím rozcestí. Vyndal ještěrku, položil si ji na dlaň. Ta chvilku pobíhala dokolečka, pak se zastavila a zahnula ocásek směrem vlevo.  Janek se vydal cestou, kterou mu ještěrka ukazovala, a v duchu si opakoval, co musí najít – jelení paroh, jestřábí vejce, jaspis. Přešel troje hory a dostal se do hlubokého lesa, který byl temný i přes den. Snad by v takovém lese mohl žít jelen se zlatými parohy, pomyslel si Janek. V tu chvíli uviděl, krásného, ale obrovského jelena, jak běží opodál. Zvíře zrychlilo a jakoby mířilo přímo na Janka. Ten uskočil, chtěl se schovat za strom, ale místo toho vrazil do větve tak silně, že omdlel. Když přišel k sobě, vyčítal si, že jelena nezastavil. Rozhlížel se, kudy se vydá na cestu, když v tu chvíli uviděl, jak se něco v trávě třpytí – byl to zlatý jelení paroh. Štěstí stálo při Jankovi.

Zeptal se ještěrky, kde by mohl hledat onen vzácný jaspis. Ještěrka se proběhla po dlani, pak se zastavila a zahnula ocásek opět vlevo. Janek se vydal na další cestu, přešel tři údolí a uviděl krásné jezero. Zdálo se mu, že na dně jezera se něco třpytí. Svlékl si svůj oděv a začal plavat. Uprostřed jezera se nadechl a potopil do hloubky. Každým tempem se přibližoval ke dnu, kde už zřetelně viděl zářící kámen, zároveň mu ale docházel dech, zbývalo mu poslední pár vteřin, než se bude muset nadechnout. Zvládnul to, uchopil kámen, odrazil se ode dna a plaval k hladině. Na břehu se osušil a opět si na dlaň položil ještěrku a ptá se jí, kde by našel hnízdo jestřába, který klade zlatá vejce. Ještěrka chvilku váhala, pak se zatočila a zahnula ocásek opět vlevo. Janek si zastrčil do kapsy ještěrku i jaspis a vyrazil pro třetí a poslední část čarodějovi duše. Musel projít kolem zrádných bažin, brodil obrovskou řeku, až došel k vysokým kamenitým horám. Na jedné skále bylo i zdálky vidět veliké hnízdo. Janek sebral všechnu odvahu a začal lézt vzhůru. Skála byla strmá a každou chvíli mu podklouzla noha nebo zůstal volný kámen v ruce. Slunce pražilo a oslepovalo ho, ale on myslel na Jasněnku a věděl, že musí pokračovat dál. Vyšplhal se až nahoru a objevil zlaté vejce, rychle jej sebral a vydal se na cestu zpátky. Jestřáb se zrovna vrátil zpátky z lovu a byl slyšet jeho strašlivý řev, když našel hnízdo prázdné. 

Janek pospíchal, blížil se úplněk. Ještěrka mu naštěstí ukazovala nejkratší cestu, ale ve vzduchu viselo něco zlověstného. Počasí bylo čím dál tím horší – vichr, liják, kroupy… Zlý kouzelník už věděl, že Janek má všechny tři kusy jeho duše – zlaté jestřábí vejce, zlatý jelení paroh a jaspis – a tak se ho snažil zastavit. Zbýval mu poslední den, už byl skoro v Javorových horách, běžel ze všech sil, aby byl u Jasněnky včas. Už ho čekalo jen vylézt k jeskyni. Zvedl se silný vítr a bránil mu v cestě, ale Janek se nevzdal. Slunce už zapadlo, pomalu vycházel měsíc, když dorazil do jeskyně. Stála tam princezna, která už ani nedoufala, že se mu podaří najít všechny kousky čarodějovi duše. Janek vyndal zlatý jelení paroh, jestřábí vejce i jaspis a vše položil před Jasněnku. V tu chvíli otvorem v jeskyni pronikl svit měsíce a zalil svým světlem všechny předměty.

Rázem se setmělo, ozývaly se strašné zvuky a skála se třásla, … princezna se střídavě měnila na ještěra a na mladou dívku. Janek musel zavřít oči, aby tu hrůzu vydržel. Pak se ale najednou rozhostilo úplné ticho. Když Janek otevřel oči, stála tam Jasněnka, krásnější než kdy prve. Kletba byla zlomena, princezna zachráněna. Oba mladí lidé se chytili za ruce a pospíchali z jeskyně na zámek k Jasněnčinu otci. Stařičký král už nedoufal v záchranu své dcery, oči se mu zalily slzami štěstí, když ji uviděl. Bez váhání nechal Jasněnce a Jankovi vystrojit svatbu. Byla to bohatá svatba, pozvali Jankova dědečka a spoustu knížat i obyčejných lidí. Pili, hodovali, tancovali a oslavovali záchranu princezny. A to je konec pohádky o Ještěří princezně.

A kdo se chce naučit napsat písmeno J jako ještěr, Jasněnka, Janek, jaspis, jelen, jestřáb…, vzpomeneme si na to, jak ještěrka ukazovala Jankovi cestu… uděláme čáru shora dolů zahnutou vlevo jako ocásek.

Už při vyprávění si děti ukazovaly, jak jim běhá po ruce ještěrka, tak mimo sluchu (poslouchání), zraku (obrázek) zapojili i hmat.