Měsíční pohádka

(Inspirováno Waldorfskou pedagogikou)

Vyprávění příběhů – má tahle prastará dovednost místo v dnešním světě plném digitálních technologií? Dokáže konkurovat té přehršli audiovizuální podnětů, které se na nás řítí ze všech stran? Může obyčejný vyprávěný příběh zaujmout dnešní děti?

Možná vás tyhle otázky napadají také? U nás v HRAběcí se vyprávění už pěkně zabydlelo, a tak můžeme na všechny úvodní otázky odpovědět ANO a zároveň se o naše zkušenosti rádi podělíme.

Aby vyprávění příběhů fungovalo, je potřeba si pro něj vytvořit příznivé podmínky. My si tu naše HRAboše hýčkáme a šetříme se všemi superpodněty, pečlivě vybíráme, kdy jim pustíme i jen kraťoulinké video třeba se záběrem přírody. Sledování pohádek, které je už bohužel běžné v některých školkách, necháváme na doma (pro unavené maminky a tatínky). Možná proto se většina Hrabošů na vyprávění pohádky těší.

Malé děti mají rády řád, jsou spokojené, když vědí, co se bude dít teď a co za chvíli. Proto má u nás vyprávění pohádky pevné místo v programu. Přichází na řadu po obědě. Děti si narovnají koberečky do kroužku (resp. hvězdy), pod hlavu si dají svůj polštář, a kdo chce, ten se přikryje dekou.

Jedna z průvodkyň si sedne do kruhu mezi děti. Nasadí si na hlavu vyprávěcí klobouk a řekne:

„Hraboši, nastražte uši a zavolejte….“

A dál už pokračují všichni: „…Přileť k nám nakrátko měsíční pohádko.“

Pohádku voláme tak dlouho, dokud nepřiletí. A vypravěč ji nemá plnou pusu, ze které chce ven.

Ve skutečnosti čekáme, až se všichni na sebe i na pohádku naladíme a možná i vykřičíme, aby pak nic nerušilo. Chápeme, že řvaní na pohádku není nic moc pěkného, ale v dětech ta energie je a potřebuje ven, tak jí trochu pomůžeme a o to klidnější je pak samotné vyprávění.

Průvodkyně vypráví pohádku. Na rozdíl od čtení může celou dobu vnímat děti, jak reagují na jednotlivé části příběhu, udržuje s nimi oční kontakt a je-li potřeba, vtahuje je do vyprávění. Naši Hraboši nevydrží se k vyprávění nepřidat, a tak se běžně stává, že doplňují, co jsme zapomněly, nebo vymýšlejí další podrobnosti. Když se nám pohádka moc nezašmodrchá a pokračuje správným směrem, necháme je. Užívají si svojí tvořivost a zároveň i pocit sounáležitosti se skupinou.

Když pohádka skončí, průvodkyně si sundá klobouk a celý rituál vyprávění měsíční pohádky je uzavřen.

Během našich vyprávění jsme přišli na nějaké postřehy, skoro by se dalo říci didaktické, které úspěšnému vyprávění pomáhají:

• Mít jednoduchá pravidla, co při pohádce můžeme dělat. Učíme naše Hraboše, že pohádka je chvíle, kdy si mohou odpočinout, a je důležité, aby se vzájemně nerušili (mluvením, vstáváním, hraním). Většinou u sebe můžou mít hračku (plyšáka, panenku), ale i ty mazlíci musí dodržovat pohádková pravidla:).
• Dobře zvolit pohádku (příběh). Je lepší vybrat pohádku, která je pro děti spíše neznámá a spíše delší. Pokud se dá vyprávět tak, že některé části se mohou zkrátit a jiné prodloužit podle pozornosti a únavy dětí, tak je to ideální.
• Téma pohádky nebo části příběhu by měly s dětmi rezonovat, tak aby se chtěly do děje ponořit a představovat si jej. My máme v HRAběcí nějaké měsíční téma, a tak se snažíme vybírat pohádku tak, aby doplňovala to, co v aktuálním tématu chybí (např. v říjnu jsme měli téma Pravěk a pohádku Popelka). Myslíme i na to, aby pohádka pro další měsíc byla jiná náladou, nebo na „genderovou vyváženost“ (po Popelce přišel v listopadu na řadu Paleček).
• Když mají Hraboši hodně dobrý den a lze povídat delší verzi pohádky, můžeme se zaměřit na to, aby každý temperament měl v příběhu ty atributy, které ho zajímají. Sangvinici prý ocení informace o výzdobě a tanci, flegmatici si rádi poslechnou, co se jedlo a pilo, cholerici potřebují dobrodružství, boj, nebezpečí a melancholici jsou rádi, když někdo o někoho pečoval a všechna zranění byla ošetřena.
• Vybíráme na každý měsíc jednu pohádku, ale vyprávíme ji tak šestkrát maximálně osmkrát. Pak už začíná děti nudit. U nás funguje, že ke konci měsíce vypráví děti pohádku samy nebo opravují chyby, které vypravěč schválně dělá (ale to lze použít jen jednou). Máme v HRAběcí otevřeno pouze tři dny v týdnu, a tak zbylé dny vyprávíme jiné příběhy, třeba písmenkové (k přečtení tady tam).

Na závěr ještě upozorním na zdroj všech svých vyprávěcích mouder – byla to jedna nenápadná přednáška o waldorfské pedagogice, která se konala v libereckém knihkupectví Fryč. Téma vyprávění (a možná i sychravé počasí) moc lidí nenalákalo, a tak nám v komorním počtu posluchačů předával své cenné zkušenosti pan učitel Jan Slavík z Waldorfské školy v Semilech. Až příště uvidíte na plakátku jeho přednášku o Vyprávění, tak tam běžte, stojí to za to.

Končil své povídání přáním, abychom dětem méně četli a více vyprávěli, tak já tím skončím také:).

P. S. : A kdyby někdo měl víc peněz nebo času, tak se podívejte na aktivity organizace Storry-telling, třeba z vás budou noví bardi.

Karolina z HRAběcí