Jak jste otevření a pružní v roli učitele i v životě?

Neprosto většinu svého života mám pocit, že jsem otevřená jiným názorům, nijak zásadně mě nedrásá, když někdo žije jiným způsobem a nikdy mě nenapadlo, že by nějaká menšina mohla za moje „problémy“ a měla jsem tak potřebu se vůči ním vymezovat.

Ale párkrát v životě jsem pociťovala silný tlak okolí, abych byla pružnější a přizpůsobila se situaci. Já jsem vnitřně věděla, že nemůžu udělat ani krok, ale zároveň jsem se nemohla ubránit pocitu, že jsem rigidní, málo otevřená, a tak je se mnou asi něco špatně. Začala jsem ten pocit zkoumat a vztahovat k různým oblastem svého života.

Jak se otevřít novým pohledů? Sledovat krajinu, mraky nebo to, co se děje v nás?

A tak Vás zvu, abyste to prozkoumali se mnou pomocí pár otázek a zamyšlení.

 

 

Jak se dokážete přizpůsobit potřebám dětí?

Umět vnímat potřeby dětí je pro mne jedna z nejdůležitějších vlastností učitele. Někdo se to nikdy nemusel učit a naprosto přirozeně ví, co které dítě v danou chvíli potřebuje. Všímá si, které dítě je smutné, odstrčené, …, které potřebuje povzbudit, aby mohlo úkol začít (dokončit), … kdo se začíná nudit a potřebuje nové výzvy, … kdo zapomíná na své fyzické potřeby, má hlad, žízeň, potřebuje si odpočinout nebo naopak proběhnout se,… Pokud je to pro vás těžké, neznamená to, že na tom nejde pracovat a nelze vymyslet způsob, jak podpořit tuto dovednost. Můžete si vzít na pomoc knihy Šárky Mikové a zkoumat Teorii typů, která velmi dobře popisuje, jaké mohou mít lidé vrozené potřeby a jak na ně ideálně reagovat. Abychom se mohli přizpůsobit tomu, co děti potřebují, je nejprve potřeba trénovat tu vnímavost. Můžete si napsat seznam otázek, přečíst si je před výukou nebo programem, následně sledovat děti tak, abyste si na konci mohli na otázky odpovědět. Postupně Vám dovednost přejde do krve a možná si budete někdy připadat jako vysokorychlostní počítač, který neustále vyhodnocuje, jak na tom těch 15, 20, 30 dětí ve třídě jeJ.

Z pohledu plynulosti aktivit vás nejvíc zajímá, když děti nejsou naladěné na vás, na váš program, na všechny svoje spolužáky. Možná k tomu má každý jiný důvod, ale většinou musíme pracovat se všemi dětmi najednou. Je fajn si vytvořit postup, jak minimalizovat věci, které můžeme ovlivnit. Myslíme na to, aby děti měli čas se najít, napít, dojít si na záchod před hlavní činností. Máme v zásobě rychlé hry (pohybové i jiné aktivity), které mohou dětem buď občerstvit mozek, nebo pomoci jim naladit se na to, že jsou teď všichni na jedné vlně. Důležité je dávat dětem pocit, že jsou v bezpečném a přijímajícím prostředí.

Nejdůležitější je ovšem myslet na svoje vlastní potřeby. Teprve, když budete saturováni, spokojeni, tak můžete nabídnout tuhle pomoc i ostatním. 

 

Potřeba hrát si, i když jdou rodiče na kafe a koncert byla naplněna:).

Kolik prostoru máte pro improvizaci?

Vzpomínáte si ještě na první roky, kdy jste učili? Máte je teprve před sebou? i přestože mám zafixovaný ten rakouskouherský standart, že je potřeba mít všechno víc než dokonalé, tak na 21 hodin týdně se z nuly na sto procent připravit nedá. Bylo důležité naučit se to přijmout a pracovat s tím jako s výchozí podmínkou, a tak jsem se naučila velmi dobře si promyslet, co chci, aby se studenti v mých hodinách naučili a zároveň vždy připravit alespoň krátkou aktivitu, která bude dokonalá, jiná, nová. Když myslím na to, aby fungoval celek, a zároveň si dám záležet na detailu, tak si nechávám obrovskou svobodu v improvizaci, tak abych se mohla přizpůsobit situaci. Velkou službu mi dělají roky zkušeností v oddíle, a tak můžu tahat z rukávu osvědčené hry a aktivity, ale to do důsledku to není nic, co by se nešlo naučit a během jednoho roku učitelování dostat pod kůži.

Jednou se mi stalo, že jsem si připravovala přírodovědný kroužek pro skupinku dětí, kde byli dominantní předškoláci a prvňáci. Deset minut před začátkem jsem se dozvěděla, že tam budu mít jen tří až čtyřleté děti. Musela během chvilky naprosto změnit aktivity, které jsem měla připravené,… zůstalo jen téma a cíle a přesto se to povedlo a děti byly spokojené a aktivní. Není potřeba se tedy zbytečně stresovat z nenaplánované výuky, ale je dobré vědět, že i na dobrou improvizaci je potřeba se připravovat:).

Jak často zkoumáte jiné názory?

Je zajímavé, že když si hledáme názory na nějakou historickou událost nebo i poznatky z biologie a jiných vědních disciplín, jsme většinou schopní udělat si rešerši a i dané téma pak dětem představovat komplexněji jako soubor různých úhlů pohledu na situaci.

Jak se nám daří naslouchat, když s nějakou svou teorií přijdou děti? Jsme schopni se jich ptát, jak přemýšlejí? Umíme dát větší cenu myšlenkovým pochodům oproti nějakému konečnému názoru, který může být v rozporu s obecně přijímanými teoriemi? Někdy je to těžké, ale já velmi ráda poslouchám svoje kluky, když vymýšlí (zatím) neexistující vynálezy. A vždycky když mám tendenci je utnout a předat nějaké encyklopedické znalosti, tak si řeknu, že i vědec potřebuje fantazii.

Nejtěžší je přijímat jiné názory na svět, když se vás bytostně dotýkají a nesouzní se s vaší cestou životem. Tady u mě vzniká ten pocit rigidity. Můžeme si ovšem pokaždé udělat takový myšlenkový experiment a říci si, co by se stalo, kdybych přijala tento názor. Můžete přijít na to, že je to nějaké limitující přesvědčení, které vám neumožňuje žít spokojenější život. Pak je namístě pracovat na jeho změně. Když ale zjistíte, že už byste to pak nebyli vy. Tak to jsou vaše hluboké hodnoty, nechte si je a buďte odvážní při jejich obraně. Když je popřete, ztratíte část sebe. Neudělá vás to šťastnými, jen ten vnější konflikt přenesete dovnitř.

Může být dobrá černá zmrzlina?

Jak se vám daří nelpět na ideálních podmínkách?

Kdysi mi někdo vysvětlovat, že můžu lyžovat jen, když si koupím nějaké nové moderní lyže. Jak to máte? Můžete učit jen s daťákem, interaktivní tabulí, vybavenou počítačovou učebnou, moderními encyklopediemi? Nebo máte pocit, že například zeměpis jde učit jen tak, že budeme cestovat a poznávat země a lidi přímým kontaktem? Že učit biologii bez výborných mikroskopů nemá cenu? Nebo že se děti naučí psát jen s písankami? Že nejlepší je mít učebnu montessori pomůcek pro každou oblast? Málo kdy máme ideální podmínky. i nová počítačová učebna/mikroskop zastará. Kolik trávíte času nad rozčilováním se, co všechno nefunguje? Možná stojí za to přestavit si to představit jako matematickou větu. Máme nějaké předpoklady a z těch předpokladů něco vyplyne. Když se upraví předpoklady, tak vyplyne něco jiného, ale neznamená to, že je to špatně:). A tak vám do dalšího školního roku přeju, abyste uměli poznat, co jsou aktuální výchozí podmínky, které nejdou rychle změnit, přijali je a otevřeli se tomu, co zajímavého to může přinést.

Podobně obtížné to mohou mít rodiče domoškoláků. Lehce se propadá skepsi, že nejsme schopni doma zajistit vše to, co mají děti ve škole. Nejsme, ale neznamená to, že je to špatně:).

Lpění je velké téma: Je důležitější zachovat Braunovy sochy v původním stavu nebo je lepší přiznat si pomíjivost a nechat je živoucí, schopné oslovit kolemjdoucí přímo v krajině?

Hledáte nové cesty?

Můžete být v situaci, kdy jste zkušený učitel a zažíváte ten příjemný pocit, že učit fakt umíte (resp. připravovat program pro děti), vaše aktivity fungují, děti i rodiče jsou spokojené. Takové příjemné teploučko až zatuchloučko obklopuje váš profesní rozvoj. Jak se vám daří hledat nějaké úplně jiné cesty? Zkoušet, jak nově přistoupit k výuce? Zpochybňujte si alespoň v myšlenkách některé zažité vzorce, jak to má být správně? Co ve vás dělají výroky o zrušení povinné školní docházce nebo naopak články o státech, kde vzdělávací systém je ještě rigidnější než u nás?

Máte rádi ohýnky, ale ne všude jdou rozdělat? Dřívkáč je taky taková nová cesta:)

 

Já jsem experimentátor a neustále potřebuju hledat nové cesty, ale i tak jsem zažila chvíle, kdy jsem byla tlačena do cesty, která by pro mě mohla být nová, ale já si neuměla představit, že bych jí šla. Možná se vám to také stalo. Možná někdy někdo měl pocit, že by bylo lepší, kdybyste byli míň aktivní, nepřicházeli už proboha s dalšími inovacemi, …nebo dokonce dělali svou práci průměrně, tak aby se ti ostatní necítili špatně. Je to křehká věc a to přesvědčení, že bychom neměli vyčnívat, je tu geopoliticky hodně zakořeněné. Pokud ale chceme po našich dětech, aby rozvinuly své talenty, musíme je rozvinout i my samotní. Možná se pak někdo ve vašem okolí bude cítit v ohrožení, je fajn mu pomoci objevit jeho nadání a podpořit v jeho cestě, ale je velká blbina potlačovat své dary. Může se stát, že i přes vaši snahu to neklapne, vzniknou nepříjemnosti a určitě jsou mezi vámi tací, co nějaké konflikty tohoto typu ve sborovnách zažili. Je to tak, každý z nás má nějaká zranění, která mohla vzniknou v dětství (nebo dávno předtím i po tom) a reakce na vaši aktivitu/angažovanost/snahu/úspěch můžou mluvit o tom, že to zranění je pro dotyčného člověka ještě živé, že to nemá zpracované… ale to je jeho boj, ne váš. A tak se nebojte vyčnívat a hledat opravdu nové cesty.

 

Krásné srpnové dny přeje Karolina