Jakou moc máte jako učitel (rodič)?

Odpověď: Můžete mít velkou. Opravdu velkou! Není pochyb, že jako osoby s 20, 30, 40, 50, 60 … lety životních zkušeností máte nad tou malou i větší bytostí (0, …, 3 roky, …, 6 let, …, 12 let, …, 16 let, …) převahu.

Je-li Vám více než 30, tak je Váš mozek plně integrován a vy můžete velmi dobře přepínat z plazího mozku na ten savčí. Zvládáte nechat proběhnout emoce, aniž by někomu cíleně ublížily. Vaše sociální i komunikační dovednosti jsou na výborné úrovni. Díky vašemu sebevědomí si uvědomuje svoji opravdovou hodnotu, a tak ji nepotřebuje potvrzovat od okolí.

Určitě by to šlo více rozepsat, ale pokusila jsem se naznačit ideální výchozí podmínky pro stav učitelské osobnosti, aby mohl co nejvíce své moci nevyužít a pustit.

Někdy nastane mimořádná událost (asi konjunkce všech planet) a ti tři si vzájemně pomáhají postavit jedno dílo:)

 

A teď příběh o tom, jak kde je MOC, tak je i bezMOC, a v důsledku i neMOC. A že i poMOC může být i MOC.

Vzpomínka na studium matematiky na vejšce

Máte rádi matematiku, přijde vám jednoduchá, rádi počítáte, oceňujete, že se nic nemusíte učit nazpaměť… a s touhle představou začnete studium učitelství, kde různé matematické disciplíny zajišťují pedagogové pražského Matfyzu… Tak o výše zmíněné iluze jsem přišla velmi rychle (zejména když většina učiva byly věty a definice, které se musí člověk nadrtit), … nejsem nijak zvlášť nadaná, ale minimálně mi to dalo pochopení pro situaci, kdy sedíte ve třídě a připadáte si, že vám v mozku chybí nějaké kolečko, abyste porozumět všem těm fí, ksí a psí v důkazech. Dlouhou dobu jsem ovšem měla pocit, že milí aktivní dědouškové profesoři nám fandí a chtějí, abychom všechny ty analýzy a algebry pochopili. 

No a pak přišla analytická geometrie a s ní pan K. (cvičitel asijských bojových umění a profesor matematiky v jedné osobě) a jeho přesvědčení: „Nejlepší učitel je strach! Těžko na cvičišti, lehko na bojišti (to bojiště byly státnice, nikoli zkoušky)! Studenti učitelství by si měli vzít příklad z mediků a učit se i na zastávkách MHD! Udělat numerickou chybu v příkladu při zkoušce je stejné jako při projektování mostu (mohl by spadnout a mohli by umřít lidé)! Takže 0 bodů, i kdyby si látce rozuměl líp jak Pánbůh.“ a tenhle pan K. měl moc, moc rozdávat známky (uspěl/neuspěl, připustit/nepřipustit ke zkoušce) a tím ovlivňovat životy mladých lidí, kteří touží být učiteli.

Stejnou moc má téměř každý učitel, ale to jestli si udrží lidskost, nabídne podporu, možnost volby vlastní cesty nebo půjde cestou strachu ze známek, strachu z neúspěchu, strachu z reakce rodičů…

Vždycky přemýšlím nad tím, co k tomu ty učitele vede,…, jestli je těší, že z nich někdo má strach…, nebo i jestli vnímají, že známky (výchovná opatření) jsou jen taková křehká hra na moc a že ve skutečnosti nikoho k ničemu donutit nejde…, jestli je k tvrdosti nevede ta tušená bezMOC… Jestli to použití MOCi neznačí spíš neMOC, nějaké zranění a jeho maskování. Když se necítíme BÝT VE SVÉ SÍLE, můžeme být bezMOCní nebo i zoufalí a každý podle svých schopností hledáme, jak se k tomu postavit.

Paradoxně tihle mocichtiví učitelé potřebují soucit, evidentně je něco trápí… Když přistihnete sami sebe při téhle touze po moci, dejte ten soucit i sobě, ptejte se, co vás trápí, jaká je vaše sebehodnota… a i když si sveřepí kantoři lpějící na učení strachem zaslouží péči, tak si myslím, že to k profesionálnímu chování pedagoga nepatří a pokud s tím nic nechtějí dělat, tak nemají mít možnost působit na ty rozvíjející bytosti. Škoda, že systém loučení se s nekompatibilními zaměstnanci není příliš flexibilní.

Známky, hodnocení jsou hrubý mocenský nástroj. Ale co když se podíváme na různé komunikační dovednosti. Jak tenká hranice je mezi tím, kdy komunikační nástroje použijeme s respektem ke svobodné volbě dítěte a ponecháme mu tu volbu, a kdy už to lehce zavání manipulací. Jsme v situaci, že máme více informací než naši žáci, naše děti. Jak se vám daří říkat jim názory reprezentující různé úhly pohledu? Kdy máte sklon říkat jen „svůj pohled na svět“? Kdy je to ještě předávání hodnot důležitých pro vás a kdy už snaha polehoučku dítě dotlačit k tomu, co potřebujete, aby udělal? Někdy je to velká výzva a určitě jsou oblasti, kde máme oprávněný strach děti pustit. Ale je fajn nejet na autopilota a po každé jim i sobě zdůvodňovat, proč jste tu MOC použili. Třeba se ukáže, že příště už je pustit a důvěřovat jim můžete.

Situace ve třídě, které mě k tomu napadají: řešení konfliktů dětí, péče o třídu, plánování výletu i s rozpočtem, nakupování pomůcek, …

Situace doma: výběr oblečení (vzhledem k počasí i nákup), cestování MHD, surfování na internetu, „sestavování jídelníčku“, starání se o svůj prostor a svoje věci doma, …

Jak poMOCi?

Zbývá mi slovo poMOC, obecně vnímané jako hodně pozitivní věc. Vnímám pomoc trošku jako dar jinému člověku. A stejně jako je někdy obtížné dary dávat a ještě obtížnější je přijímat, protože není dar jako dar, někdy v sobě váže závazek. Tak i s pomocí to není úplně jednoduché.

Mám ráda rozhovory se slacklinerkou Annou Kuchařovou, vůbec ji osobně neznám, a tak jen hádám, jestli jí to chození po výškách dává ten milý nadhled, se kterým hovoří. V jednom rozhovoru mluvila o svém muži, kterak rád pomáhá lidem a zmínila tam krásný princip (doufám, že to nepopletuJ). On když pomáhá, tak ho to v tu chvíli stojí „drobek energie“ a tím je jeho pomoc nezištná, i když dopad na toho „obdarovaného pomocí“ může být obrovský. Asi jako když miliardáři rozdávají statisíce, nebo vy když si můžete dovolit adoptovat nějaké dítě na dálku. Někdo má nějaké „volné zdroje“, které může poskytnout dál (a vlastně se pro něj nic moc nezmění). Tohle vnímám jako pomoc i dar.

Znám spoustu lidí, kteří pomáhají i přestože je to stojí hodně energie (peněz, času, někdy i zdraví), mohou díky tomu vzniknout krásné věci, ale přijde chvíle, kdy vyhoří a zjistí, že už nemají sílu ani na vlastní život. Můžou onemocnět, aby se zastavili, nebo přijít o své nadšení a ideály a zahořknout. Ale taky mohou zmoudřet a nechat si pomoci. Jestli se poznáváte v tom, že pomáháte, i když vám to nepřináší tu lehkost… Možná jste někde zapomněli MOC nad svým životem a bude potřeba jít hluboko a prozkoumat, proč tak bojujete o svoje místo na světě, jestli se někomu nechcete zavděčit, jestli vám nechybí dávné přijetí… Až se vám podaří to uzdravit, stanete se tím miliardářem volných zdrojůJ.

Popsala jsem pomoc jako krásný dárek, pak pomoc, kde se skrývá volání o pomoc (nemoc duše, dávné zranění) a pak tu je ještě ta poMOC, která v sobě má tu MOCichtivost. Jsou lidé, kteří mají ty „volné zdroje“ a mohli by s lehkostí obdarovávat svět kolem sebe, ale někdo má jiné ambice a jeho poMOC se stává nástroj moci, manipulace a získání výhod pro sebe.

Teď budu rýpat do vosího hnízda: Kolik sponzorských darů má v sobě tu lehkost a nezištnost „volných zdrojů“? Kde se stává, že nějací „mamánci“ a „papánci“ jsou nedotknutelní a jen velmi těžko se pak pracuje s třídním kolektivem?

Určitě bychom našli paralelu i doma, kde ty „volné zdroje“ mohou držet rodiče i prarodiče.Je na místě se i ptát, zda tu naši poMOC děti chtějí. Některé už jako velmi malé intuitivně poznají, že naše poMOC je danajský dar a chtějí si to udělat sami.

Myslím, že je pro naši generaci, vyrostlou ve velmi mocenském prostředí, opravdu velká výzva nepoužívat MOC, ani poMOC, necítit bezMOC a neuhnat si z toho neMOC. Tak nám držím pěsti, ať se nám to daří co nejlépe.

Karolina