Umíme ocenit chyby?

Přístup k chybám se v osvícených kruzích ve školství pomalu mění. Informace o tom, jak s chybou správně pracovat, nás začínají příjemně obklopovat. O využití chyby se dočteme v základních principech Hejného matematiky.

Můžeme se naučit létat, když jsme se naučili chodit? Když to nezkusíme, tak to nezjistíme. Když se po prvním pádu nezvedneme, nemůže přijít ani druhý pád ani krásný let. Odvahu!

Na učitelských webech vycházejí velmi inspirativní články (např. tento), s milými a konkrétními detaily, např. fotkou tabule „O tom, jaká je chyba.“

Autorka inspirující tabule uvedena v článku D. Machoňová Tichá

 

Téma naučit se vnímat chyby jinak, s větší lehkostí, je moje velká osobní výzva, a to i přestože jsem měla vždy ten přístup, že je potřeba nechat všechny děti zažívat úspěch a že chyby nejsou něco, z čeho by se člověk měl hroutit a vždy je způsob, jak vstát a začít to zkoušet znovu.

Ve vztahu k dětem už to často vidíme (a je jedno, zda jsme v pozici rodiče či učitele)…

Když se naše děti učí chodit, tak se často až rozplýváme nad roztomilostí jejich prvních pokusů i pádů.

Když objeví novou prolézačku, tak je podpoříme, i když mají ostych před její velikostí a pomůžeme jim zpracovat, když je to přeci jen ještě mimo komfortní zónu jejich rozvoje.

Když spadnou, tak stojíme při nich, aby se nebáli to zkusit znovu.

I když se se školními starostmi a neúspěchy, může vytratit ta roztomilost, s jakou vnímáme jejich obtíže (při čtení, počítání, …) a často pod vlivem vlastních špatných zkušeností nás přepadá strach a touha děti ochránit před neúspěchem, i tak jim fandíme a máme obrovskou radost z toho, když svůj strach překonají a pokusí se znovu a znovu překonat nějakou překážku.

Pády při prvních krůčcích, chyby v diktátech, těžkosti se čtením… se z našeho „dospělého nadhledu“ mohou zdát banálními…, ale pro naše děti (žáky) je to v tu chvíli situace, která je plně pohlcuje, je to pro ně obrovské…

A tady je ten prostor pro naši reflexi, zda jsme i my jako dospělí schopni znovu a znovu zkoušet věci, při kterých jsme si natloukli nos…, zda jsme schopni vstát a vymyslet novou cestu a jít opět naplňovat svůj potenciál.

Možná taky přicházíte na to, že můžete něco ze sebe předat, jen pokud to máte uvnitř opravdu usazené, a tak teprve, když budeme umět oslavit svoje chyby, po každém pádu znovu vstát a jít dál, neleknout se a chtít naplňovat svůj potenciál, teprve pak jsme schopni tenhle vzorec předat i svým dětem.

Někdy se můžete ocitnout v situaci, která je černočerná – můžete zažít rozvod, odchod blízkého, rozpad dlouhých vztahů i přátelství, nemoc (a to jak fyzickou, tak psychickou – která je horší v tom, že není na první pohled vidět a špatně nacházíte empatii v okolí), můžete cítit obrovskou vinu, za to do jaké šlamastyky jste dostali sebe i své blízké. A je velmi těžké si představit, že byste svým chybám uspořádaly oslavný večírek… po noci zatím vždycky přišel den… možná se cítíte svázáni očekáváními ostatních… Nikdy se člověk nezavděčí všem, a tak je opravdu nejdůležitější ŽÍT SÁM SE SEBOU v SOULADU (ve spojení s tou hlubokou láskou, která je kompasem v životě a říká, co je správné a co ne)…, a tak se nebojte udělat něco tak bláznivého, jako pozvat svoje chyby (svůj neúspěch) na kafe, dort či sklenku vína.

A jedna důležitá poznámka, stačí být nejlepší verzí sám sebe pro tu danou chvíli, není potřeba být dokonalý (a ani to nejdeJ). A tak jako jste schopni dát oporu a přijetí svým dětem, dejte ho sobě. Naopak je dobré vědět, že nemusíte poslouchat, co ostatní říkají o vás. Ve skutečnosti totiž jen popisují, co ze svých problému u vás objevili. Nejste tím, co kdo o vás říká a co si kdo o vás myslí, ani nejste svými emocemi (které přijdou a odejdou). Odpověď na každou otázku       o sobě, najdete přímo uvnitř sebe, a tak i každá moje (nejen ta letní učitelská) reflexe nakonec hluboko do mého nitra. Rozhodně to není jednoduché, ale věřím, že to stojí za to.

A za rok si můžeme napsat, jak se změnil vztah i k chybkám našich žáků i dětí a jak se nám to podařilo u nás samotných.

S láskou Karolina