O hledání svojí cesty v lese emocí

Vzhledem k tomu, že už přes deset let u nás doma pobíhají malé děti, tak o emoce opravdu nemáme nouzi. I přestože mám pocit, že nejvíc uvědomění přišlo až se čtvrtým dítětem, tak žádný jednoduchý návod "Jak na emoce v 5 krocích" nemám.

Mohlo by se zdát, že jsem si téma emocí vybrala omylem, když nenabízím zaručené rady, ale pravdou je, že já mám pocit, že neexistuje jednoduchý univerzální návod vůbec na nic. Zkuste se jenom zamyslet nad tím, když Vás někdo požádá o to, abyste mu přinesli kávu, tak jak ji má rád. Běhají Vám už v hlavě všichni vaši známí, kamarádi, sousedka, babička, traktorista z vedlejší vsi,… a k nim přiřazujete to preso, turka, instantní, kapučíno, případně vybíráte kávu z lokální pražírny… Pro každého je jiná káva ta nejlepší, a tak i u všeho, co děláme, potřebujeme najít tu svoji vlastní cestu.

 

 

Nenabízím Vám tedy 5 zaručených rad, ale spíš 5 témat a oblastí, kde nacházím tu cestu já. A také jeden oblíbený citát a pár konkrétních knih/projektů.

„Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu, odvahu, abych měnil věci, které měnit mohu, a moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.“  

Arthur Miller

1) Zjišťuju a zkoumám, co jsou výchozí podmínky.

Pomůžu si citátem Artura Millera, ale taky studiem matematiky, které mi vlastně dost pomáhá i v běžném životě. Matematika na vysoké škole by se dala přirovnat k obřímu lexikonu čarovných formulí, které s naprostou přesností vymezují pojmy i jejich vlastnosti. Nejinspirativnější jsou v tomto ohledu věty ve tvaru implikace, tj. jestliže platí A, pak platí B.

To A jsou výchozí podmínky, které je potřeba přijmout, a plyne z nich B, a to je také potřeba přijmout.

 

Kde hledám ty výchozí podmínky u emocí?

Učím se o tom, jak funguje lidský mozek, hormony a celá biologicko-chemicko-fyzikální podstata procesu, který probíhá v našem těle, když běží emoce. Zajímá mne, jak se vyvíjí mozek a ostatní struktury v závislosti na věku dítěte. Přemýšlím o tom, jak nás ovlivňují určité podněty (jídlo – zejména to průmyslově zpracované, sledování médii a používání technologií). Snažím se poznávat vrozené potřeby své i svých dětí, a u všeho se snažím vidět, co je to to B, tedy, co z těch poznatků plyne. Dostávám se k tomu, že spousta reakcí je výsledkem fyziologie těla a zejména u dětí mi to pomáhá přijmout, že tuhle část změnit nemůžu. (Trochu konkrétněji o tom mluvím v úvodním videu výzvy ve skupině).

 

Jako výchozí podmínky lze vnímat i to, jaká je vaše aktuální rodinná situace. Pravděpodobně se shodneme na tom, že jsme tvůrci našich životů, ale i když volíme tu nejlepší možnou variantu, která je v dosahu, může to přinášet nejednu obtíž, a tak v téhle rovině musíme často některé věci jen přijmout.

 

 

2) Hledám nové úhly pohledu.

Snažím se vidět krizovou situaci, jako šanci vyrůst a něco se naučit pro všechny zúčastněné. 

U expresivních dětí, kterým lítají emoce od pólu k pólu si říkám, že je fajn, že nic nepotlačují, a tak je třeba nebudou trápit nějaká psychosomatická onemocnění. 

U dětí, která mají hodně jasné názory, mne napadá, že to je super, že nebudou žít životy podle očekáváních druhých. 

U introvertních dětí si představuju, že nám jednou napíší úžasnou knihu nebo natočí krásný film.

Můžete mi pomoci a doplnit další věty.

 

3) Bez podpory to nejde.

Já sama jsem introvert, který nemá moc potřebu chodit a sdílet své aktuální pocity a většinou je mi bližší rozmlouvat s písmeny na papíře (resp. monitoru), ale vnímám sdílení, jako snad nejdůležitější věc ve zvládání emocí. Ale je veliká škála, jaký způsob sdílení si vybrat.

Možná zvolíte nějaký introvertnější způsob a budete číst knihy, kde jsou příklady z reálných rodin. Je úlevné číst o tom, že i jinde na světě řeší podobné věci, jako vy.

Dneska máme obrovskou výhodu v existenci sociálních sítí. Lze si například najít uzavřenou facebookovou skupinu, která bude ladit s vaším životním stylem i pohledem na výchovu, a tam můžete sdílet svoje pocity a starosti nebo požádat o radu.

Káva s kamarádkami nebo i whatsappová skupina, kde můžete vypustit své frustrace, pochybnosti, výzvy, ale i radostné zážitky s dětmi, má velkou léčivou moc.

Také můžete najít (vytvořit) komunitu spřízněných rodičů, kteří se podpoří v rodičovských peripetiích.

Jsem přesvědčená, že se zatím pořád málo mluví o tom, jak je role rodičů (zejména malých dětí) náročná a společensky nedoceněná. Myslím, že i obyčejná slova: „Máš to teď náročný, jsi super, jak to zvládáš,“ by měla být slyšet častěji, než generační: „ My jsme to zvládli taky, a to jsme neměli sušičku, myčku, …,“ případně: „ Já nevím, co celý ten den na té mateřské děláš, že nestihneš mít uklizeno, navařeno…“

Možná i vyhýbání se místům a lidem, kde tu podporu nedostaneme, může pomoci zvládání emocí.

 

4) Bez vzájemné podpory partnerů to jde jen velmi těžko

Asi nemusím psát, že každá máma a dítě jsou propojené nádoby a i když jejich propojení je nejužší, tak spojeni jsou doma všichni od táty až po kočku a psa. Myslím, že je potřeba říkat nahlas, že každá máma je na určitou dobu natolik zaměstnaná péčí o dítě, že je závislá na tom, jak se o ni postará partner. v každé rodině je ta výhradní závislost po jinou dobu (v nejkratší verzi od porodu po šestinedělí až po několik let), ale je tam a v dnešní moderní nezávislé době jsou ženy často izolované, jejich každodenní práce je zdánlivě neviditelná, status klesá a to je velký nápor na psychiku. Nespokojená máma = nespokojené dítě a logicky časem i nespokojený muž, kočka a pes. 

Jste-li muž v této situaci, podpořte svoji ženu, dejte jí čas, aby si mohla oddechnout, nabrat sílu i nové podněty, pečujte o ni, postarejte se o to, aby se mohla cítit bezpečně, oceňte ji za všechnu neviditelnou práci. Jste-li žena a máte takového muže, poděkujte mu a šiřte to o něm:). Zároveň si i tátové potřebují najít čas na oddych, protože ani unavený muž nepřidá do systému propojených nádob příjemnou energii.

Vyčerpaní rodiče jedou na autopilota a jen těžko se jim vystupuje ze zažitých vzorců a mění to, co nefunguje. Zkuste tedy primárně najít způsoby, jak si odpočinout.

 

5) Hledám odvahu měnit zažité vzorce

Možná se během rodičovství dostáváte do situací, kdy máte pocit, že Vám to vůbec nefunguje. Přáli byste si harmoničtější dny i vztahy, ale ve vší té únavě spíš slyšíte slova, která říkávali vaši rodiče a které jste opravdu nikdy říkat nechtěli. Cítíte, že byste něco chtěli změnit, ale vlastně nevíte, kde začít.

Rodičovství a emoce nás i dětí přináší výzvy a mámy i tátové potřebují podpořit, aby chtěli a mohli změnit, to co lze. Dostávám se k druhé části Millerova citátu: „Mít odvahu měnit věci, které mohu.“ Když se Vám podaří najít si čas na to si odpočinout, nabrat sílu, tak možná budete chtít jít dál a hledat způsoby, jak změnit to, co nefunguje.

(Druhá varianta je, že spadnete až někam hodně hluboko a už nebudete mít na výběr nic jiného než změnu, ale podle mne to není nutné:))

Vraťme se k těm situacím, u kterých cítíme, že to nám to s dětmi nefunguje. Často se říká, že děti nedělají to, co říkáme, ale napodobují to, co u nás vidí. To je určitě část pravdy. Možná ale někdy máte pocit, že už jste zvládli respektující komunikaci, domlouváte se s dětmi např. podle Výchovy bez poražených, opustili jste věty svých rodičů a stejně to nefunguje…

Teprve nedávno se mi to podařila nahlas formulovat ta správná věta, která tuhle podstatu vyjadřuje, a mně to konečně došlo.

„Já mám pocit, jako kdyby ty děti reagovaly na něco uvnitř mě, něco pod povrchem, co vyzařuju, aniž bych o tom mluvila.“

Nutno dodat, že moji kluci nejsou verbální typy a většina věcí, co řeknu, jdou jedním uchem tam, druhým ven, a tak mi to možná mohlo dojít dřív:).

Opět se dostanu Millerovu citátu: „A dej mi a moudrost, abych dokázal odlišit, co změnit mohu a co ne.“ Když přijmeme myšlenku, že změnit můžeme jenom sami sebe a že to možná je nějaké hodně hluboké já, tak nám odpadne tlak na úspěšné a bezchybné vychovávání dětí. Tlak způsobuje napětí, napětí vyvolává emoce. Namísto toho se obrátíme k sobě a pokusíme se "znovu vychovat" a často i bezpodmínečně přijmout sami sebe.

 

Těch pár vět se napíše lehce, ale ta změna pohledu je velká práce a chce to opravdu velkou odvahu. Píšu o nějakém vnitřním nastavení, které jsme si vytvořili v dětství, (a někdy mohlo vzniknout i v dětství našich rodičů, prarodičů, předků a ti další jen předali ten náklad) a opět si myslím, že tady existuje spoustu cest, jak si pomoci. Někdo se bude věnovat seberozvoji s koučem, někdo bude číst knihy a přemýšlet o nich, někdo bude hledat cestu skrze intuitivní kresbu, řízené imaginace a zkusí se podívat do svého nevědomí, někomu bude vyhovovat psycholog, někdo využije práci terapeuta, který pracuje s energiemi. Nakonec si myslím, že nejtěžší na tom je rozhodnout se udělat ten první krok.

 

I přestože je to hodně individuální, tak já vnímám u sebe i ve svém okolí, že v pozadí konfliktů s dětmi stojí naše strachy a z nich plynoucí touha mít tuhle část jejich života pod kontrolou a právě ta kontrola pak vytváří tlak a ten spouští emoce.

 

Pár příkladů:

Máma, která lpí na tom, aby její děti byly jako ze škatulky, mohla v dětství zažít posměch kvůli omšelému oblečení.

Babička, kterou trápí, co by o tom (nějakém lehce výstředním nápadu) řekli lidi, učili, že nemá vyčnívat a možná i sama zažila nějaké odmítnutí/neúspěch, když se o to pokusila.

Táta, který nutí děti pořád uklízet, mohl slýchat, že má všude nepořádek, že všechno jen rozdělá a nikdy nic pořádného nedokáže ani až bude dospělý.

Dědeček, který se bojí s dětmi domlouvat a hledat společná řešení, mohl zažít přísnou výchovu odměn a hlavně trestů, a tak má tak pocit, že dětský názor nemá váhu a že by děti měly hlavně poslouchat.

 

Příklady jsou konkrétní, ale popisují obecnější princip, který, když zapátráte v okolí, určitě objevíte. A když ho objevíte u jiných, tak je velká pravděpodobnost, že ho můžete přehlížet u sebe.

 

A tak si dnes můžeme dát malý úkol: Prozkoumejte, kvůli čemu vznikají u vás doma konflikty a zkuste přemýšlet nad tím, jestli tam není příliš kontroly (tlak na dítě) a schovaný nějaký strach a tudíž snaha naše děti ochránit.

 

Konkrétní tipy na zdroje

Na konec článku si dovolím dopsat konkrétní knihy/projekty/autoři, které pomáhají mně:

 

Kniha Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte od autorů Daniela J. Siegela a Tiny Payne Bryson mi pomohla pochopit fungování mozku a dala nové úhly pohledu.

 

Teorie typů od Šárky Mikové přesně popisuje to, co jsem intuitivně vnímala při práci s dětmi, a ukazuje, že všichni lidé mají nějaké vrozené potřeby, ale že ty potřeby nejsou u všech stejné.

 

Naomi Aldort mě naučila, že to v tu danou chvíli dělám nejlíp, jak můžu. Což pro mne neznamená, že se nesnažím jít dál, ale zbytečně se nebičuju za všechny své chyby.

 

Z více zdrojů a praktického ověřování jsem pochopila, jakou sílu může mít upřímná rodičovská omluva.

 

Tomas Gordon a jeho Výchova bez poražených mi dali konkrétní nástroje k tomu, jak se domlouvat s dětmi. Zároveň bych ráda doporučila i FB skupinu Výchova bez poražených, která nedává jednoduché odpovědi, ale pomáhá nacházet svoje vlastní.

 

Správcem skupiny je Jan Vávra, který spolu s Ivanou Štefkovou, stojí za projektem Rodičovská posilovna a to pro mne bylo jako zjevení a i jejich krátká série emailů zdarma mě moc posunula. Pokud jste unavení a vyčerpaní rodiče, kteří hledají podporu a cestu z nejhoršího, tak přesně pro Vás posilovna je.

 

Ještě si dovolím zmínit Lenku Kopřivovou, která v rámci svých kurzů hledá, jaká přesvědčení jsme si mohli přenést od našich babiček, dědečků a jiných příbuzných, kteří prožili turbulentní 20. století.

 

Nejvíc mě toho naučili moji kluci, zejména ten poslední, který mi ukázal, že každá máma musí myslet i na sebe. v té souvislosti mi znovu projití si porodů podle Terezy Kramerové pomohlo objevit nějaké schované nevědomé myšlenky, které ovlivňovaly moje chování ke klukům.

 

Úplně na konci článku se vrátím na začátek. Neexistuje univerzální cesta ani návod, a tak se nebojte hledat tu svoji vlastní. Věřím, že každý malý krok pomůže a možná i nastartuje změnu větší. Jen to chce tu odvahu a aspoň trochu odpočinku a času pro sebe.

 

Jste-li rodiče, tak se nakonec nedá popřát nic jiného než dostatek síly a odpočinku na všechny emocionální výzvy (nás i našich dětí). 

Karolina

 

P.S.: Jste-li pedagogové a aktivní rodiče, můžete se připojit od 31. 10. 2021 do kurzu "Vytvoř svůj zážitkový program pro děti", jehož součástí jsou bonusové aktivity s emocemi.