Příběh HRAběcí školky

 Příběh HRAběcí školky by šel popsat jako hodně klikatou cestu, která skončila v temné bažině podobné té, ve které se utopil Atrejův kůň z Nekonečného příběhu (mch. Taky jste u téhle scény v dětsví plakali a volali nééé?)

Dneska mám ale chuť popsat to jako lesní pěšinu plnou objevování a poznání. 

Přicházely k nám maličké děti, které poprvé opouštěly svoji rodinu, a my je přijímali s otevřenou náručí a pomáhali jim zvládat tu náročnou zkoušku. Nikdy to nebylo o tom, že to musí vydržet, zvyknout si, ale vždy o tom... Tohle je tvůj další krok, jsi dostatečně silný na to, abys ho udělal... Pojď my Ti pomůžeme. Nebo alespoň já jsem to tak měla. Možnost sledovat to, kam se ta skupinka dětí (ale i každý zvlášť) za dva a půl roku posunula, bylo obohacující. A i přestože člověk ví, že si z toho moc pamatovat nebudou, tak ten otisk v nich zůstane. A já jsem moc ráda, že to pro ně mohla být první informace o tom, že ten i svět venku je přijímající a milující.

Ověřila jsem si mockrát teorii, že s dětmi není potřeba dělat tzv. dětské věci, že je mnohem přirozenější přibrat je to týmu (nebo nechat se přibrat od nich) a společně zkoumat svět, tvořit, být spolu.

Naplno jsem pochopila, že nejlepší tělocvičnou i hernou je les a že je fajn, když mají děti možnost si svobodně hrát. 

Zjistila jsem, jak neuvěřitelně jsem houževnatá a kolik krizí dokážu překonat a jak mi pořád naskakují další i další možnosti řešení nějaké složité situace. Znovu a znovu jsem objevovala své talenty, jak v přípravě programu, zajišťování organizačních věcí, tak i v tom co je pro učitele/průvodce to nejdůležitější ... umět vidět ten potenciál v dětech, ale i v lidech, dát jim důvěru a podpořit je v tom v čem by mohli vynikat. Zároveň jsem se i zpětně naučila s pokorou přijmout, že někdo svůj potenciál využít nechce (a to je fajn i pro mé vlastní děti:).

Ale nejvíc hrdá jsem na to, že jsem i nakonci téhle cesty zůstala v souladu sama se sebou se svými hodnotami. Rovně stát! (jako Pérák:)

A taky jsem pyšná na svého muže, který vlastně jen tak mimochodem (po odpoledních) zrekonstruoval prostory pro školku, vybavil ji krásnými pomůckami, chodil do školky přinášet mužský vzor, anebo naopak po dopoledních hlídal naši trojku (od miminka do 2,5 roků). 

A tak mám vzkaz pro všechny, kteří možná teď prožívají náročné chvíle ve svých projektech,... nechte řeku téct... někdy nevíme, co je pro nás nejlepší a chce to čas, abychom na to přišli.