Jak na domoškoláctví prakticky?

 

V předchozím článku (zde) jsem psala o tom, co je dobré si rozmyslet, když už na tom domácím vzdělávání jste. Plynule navážu, jak to může vypadat v praxi. Můžeme si opět představit nějakou škálu, od varianty:

Přenesená škola domů – Máte předměty, učebnice, pracovní sešity a další materiály, které Vám přijdou zajímavé a snažíte se plus mínus držet toho, co dělá odpovídající třída ve škole (nebo třeba i nějaká konkrétní, se kterou jste v kontaktu – třeba chodíte na výlety apod.)

Škola jako projektové a integrované vyučování – Vycházíte z výstupů, které mají děti „předepsané“ ve školním vzdělávacím programu, al jdete na to zábavnější formou. Učíte se spíš po tématech (logických celcích, které mají obraz v realitě) než po předmětech, chodíte hodně na výlety, exkurze (když to jde), učíte se přímo od odborníků, mnohem více propojujete vzdělávání a reálné život než je standard v běžné škole.

V obou případech bývá hodně aktivní rodič, pomáhá dítěti organizovat čas, zadává mu úkoly, připravuje pro něj aktivity, vybírá učební materiály. A často i kontroluje, jak se dítěti daří.

V dalších dvou variantách se rodič snaží upozadit svoji roli.

První je rodič nabízeč. Rodič nabízeč si všímá různých témat, knih, aktivit, her, časopisů, kroužků, bere dítě na výlety a ptá se dítěte, jestli by ho to nezajímalo. Důležité na tomhle přístupu mi přijde, být v pohodě, když to dítě dělat nechce a nezajímá ho to. Třeba nacvičit včasné rozpoznávání momentu, kdy vy mluvíte s dítěte a ono najednou zaostří na nekonečno a myšlenkami se přenese úplně jinam.

Poslední je rodič, který si žije svůj život vedle svého dítěte, ale je v nějakém stavu připravenosti na to, kdyby ho potřebovalo. v té menší (i větší) bytosti uzrává nějaké téma, nějaká činnost, a když to opravdu chce, tak to řekne a rodič buď trpělivě odpovídá, zkouší, co je potřeba nebo mu pomůže najít někoho, kdo bude dítě v jeho zájmech rozvíjet.

Znovu připomínám, že je to nějaká škála a navíc přidávám, že můžete oscilovat mezi 2-3 typy rodičů a může se to měnit podle denní a roční doby, vaší únavy apod. A taky bych chtěla říci, že žádná z těch variant není špatně, že to vždy závisí na konkrétním dítěti a rodiči. Než začnu psát o tom, jak to máme doma, tak opět naťuknu téma Teorie typů od Šárky Mikové, a co se může stát, když rodič a dítě mají odlišné vrozené potřeby.

Představte si, že jste rodič, který má rád, když se věci dělají tak, jak bývá zvykem, máte rádi řád, pravidla, potřebujete situace, které jsou dobře předvídatelné, nemáte potřebu měnit něco, co více méně funguje. A máte dítě, které potřebuje, aby mu to co dělá, dávalo smysl, baví ho experimentovat a zkoušet nové věci, nesnáší stereotyp a stejné opakující se věci. Vidíte tam ten nesoulad? Možná je to takový typický rozpor, který se děje v běžném školství.

Teď si představte, že je to přesně obráceně, že rodič je ten totální volnomyšlenkář, který jde pořád za novými zážitky a naopak dítě má vrozenou potřebu stability, předvídatelnosti, řádu, má rád, když má konkrétní úkoly, naopak velká volnost ho stresuje, protože neví, kde začít a co má být výsledek.

Jsou to jen dvě ukázky situace (vztahů), které mohou mezi dětmi a rodiči nastat. Většinou v jedné domácnosti bydlí více dětí i rodičů a vy hledáte stav, kdy vám v tom všem bude dobře, a budou uspokojené potřeby všech. Důležité na tom je, že to nemusíte mít úplně stejně se svým partnerem, ani to nemusíte mít stejně se všemi a už vůbec to nemusíte mít stejně jako u sousedůJ).

A teď, jak to máme my?

U nás v jednom domě bydlí muž a žena, co se znají velmi dlouho (z turisťáku), ale jejich zkušenosti se školstvím jsou rozdílné, byť oba prošli 3-4 školami a oba ve školství pracovali. Všechny jejich zkušenosti a blízký kontakt se systémem, je vedli k tomu, aby hledali pro své děti jinou cestu. Ale vůbec to neznamená, že se ve všech detailech shodujíJ. Pak tu bydlí čtyři kluci – dva domškoláci (10 let a 7 et), jeden akční čtyřleťák bez školky a jedno batole (1,5 roku) ve fázi „všechno chci zkusit.“ Takže jsme domácnost v pravdě dynamická. Ještě nás myslím dost charakterizuje, že pořád něco vyrábíme a máme i období, kdy něco pořádáme, organizujeme a propojujeme lidi.

Nejstarší K. chodil do lesní a komunitní školky (2-3 dny v týdnu), byla v plánu komunitní škola, ale ta nevznikla, a tak K. s touhou po kamarádech nastoupil do waldorfské třídy. Nutno říci, že většinu těch waldorfských věcí má opravdu rád. Během první i druhé třídy se ukázali nějaké drobné specifičtější potřeby, které se ale v dynamické a početné třídě špatně naplňovaly. A tak došlo na otázku, zda by nechtěl být na domácím vzdělávání. Měl v podstatě 3 varianty, které byly pro nás reálné – 1) Zůstat ve waldorfu a chodit tam každý den. 2) Přejít na IV, ale být zapsaný ve waldorfu, moci se účastnit výletů, ale zároveň plnit velmi konkrétní požadavky tematických plánů pro daný ročník. 3) Přejít na IV, najít vstřícnou školu a mít poměrně velkou svobodu v tom, jak budeme plnit povinnou školní docházku. Všechny varianty jsme mu popsali i s možnými důsledky. K. o tom přemýšlel asi měsíc. Nebo spíš dlouho na moji otázku, odpovídal, že ještě neví. Pak z ničeho nic uprostřed nějaké úplně jiné činnosti řekl, že by rád zůstal doma a s tou variantou, aby se mohl vídat s dětmi a paní učitelku ve waldorfu.

Každý rok tedy dostaneme tematické plány a pokyny včetně 2 jazyků a speciálních předmětů, které v běžném životě moc nepotkáte (eurytmie, formy,…).

Nechci být jeho drábem, a tak se spolu bavíme v tom smyslu:

Tady jsou plány? Potřebuješ s tím pomoci? Chceš připomínat, co v nich je? Chceš to pomoci rozložit na menší kroky? Jaké téma tě zaujalo nejvíc? Čím bys chtěl začít?

Mohlo by se zdát, že to může být trošku pakárna, ale jednak je K. to dítě, které má rádo konkrétní zadání, má rád i ten waldorfský styl, a pak si tuhle variantu opravdu sám svobodně vybral.

Druhý M. chodil jen do malé komunitní školky, je introvertní, a když přišel čas nástupu do školy, tak tu pro něj žádná dobrá varianta nebyla. A i přestože možnost jít na klasickou základku měl, tak byla spíš teoretická. Možnost IV nám tím pádem tak trochu zbyla. Je zapsaný ve vstřícné kmenové škole, mluvíme spolu o tom, co po nás chce zákon/škola, ale zároveň si myslím, že máme ten nadhled v tom, jak ani ve školách nic není naplňováno dokonale a spousta dětí tím systémem propadne. Potřebuje mít velkou svobodu, cítit, že rozhoduje o svém životě a zároveň je introvertní, tak spousta činností se děje „jen“ uvnitř jeho hlavy. Má témata a aktivity, které ho baví (lego, deskovky), já se nebojím mu cokoli nabídnout, protože vím, že mi úplně v pohodě řekne, že ho to nezajímá a já si zas půjdu po svém.

Už jsem psala, že jsme fakt vyráběcí rodina. Můj muž i já často něco tvoříme, on v truhlárně a kovárně, já si beru do ruky papíry, barvy… a děti se přidávají, chodí s vlastními projekty.

Podobné je to s knížkami, vidí nás s nimi každý den, a tak i oni si je beru do ruky a to i přesto, že ani jeden z nich neumí dobře plynule číst.

Chtěla jsem napsat naši zkušenost a možná Vám uvolnit ruce, že není potřeba, aby to všechny děti i dospělí v jedné rodině měli stejně, že ze všeho nejdůležitější je mluvit o tom, co potřebujeme, abychom našli stav, který nám vyhovuje v tuhle chvíli, v těch podmínkách a s naším aktuálním nastavením ohledně autorit, hodnot atd.

A taky Vás motivovat v tom mít vlastní projekty. Je jedno, jestli budete něco vyrábět, psát, mít kapelu, cestovat… Vidět někoho, kdo dělá něco, co ho baví, je ten autentický vzor, který láká, pojď to taky vyzkoušet.

Praktické tipy

A nakonec přidám pár praktických tipů, které se nám osvědčili.

1) Jsme sovy a ráno nejsme úplně ve formě, a tak se nám osvědčilo domluvit si večer, jak bude vypadat dopoledne. Po obědě, když nejmladší C. usíná, zas máme chvilku klidu ujasnit si, co budeme dělat dál.

2) Každodenní dopolední vaření pro celou rodinu je masakr (žrout času, ale také klidu, protože vařit s batoletem na noze je high level), a tak se snažíme hledat varianty, jak si ulevit. Zejména pokud u vás leží vaření jen na jedné osobě.

Pomáhá: Vařit polévky (ve větším množství). Uvařit nebo alespoň část připravit večer, když jsou doma oba dospělí (udělat těsto na pizzu, nakrájet zeleninu na polévku (omáčku), …). Nechat vařit děti jídla, která mají rádi. U nás vedou pečené brambory, pizza, vdolky, falafely. Určitě se á ještě zjistit, jestli nemáte někde lokální výrobnu polotovarů, které jsou složením jako od maminky (třeba knedlíky), nebo Vás podpoří tchýně, maminky, manželova závodní kuchyně.

3) Pro rodiny s více dětmi, je určitě fajn mít čas, kdy je jeden dospělý na jedno dítě. Třeba i „jen“ na popovídání, dá se tak využít třeba cesta z kroužku.

4) Mějte doma malá zákoutí a kukaně, kam si mohou děti (nebo dospělí) zalézt, když chtějí klid.

5) Když cítíte, že nervozita stoupá a blíží se ponorka, ptejte se, jak se cítí, pomáhejte jim hledat způsob, jak „vypustí páru“ aniž by někomu nebo sobě ublížili. U nás pomáhá venčení psů.

6) Měnit prostředí má kouzelnou moc. A je to jedno jestli půjdete do lesa, na návštěvu, do zoo, parku nebo k babičce.

7) Dopřejte si odpočinek a nejen tak, že se vystřídáte s partnerem, ale zkuste si hledat i chvíle během dne s dětmi. Když děti uvidí, že jsme schopni se zastavit, tak se třeba nenaučí být křečky v kolečku a jet na doraz. Testujeme polední klidJ.

Na spousty věcí jsme ještě nepřišli a do katalogu by se u nás nedalo vyfotit vůbec nic. Postupně se učíme, jak nehledat dokonalost, ale bez chybnost, ale jen držet směr. A taky se zastavit, zjistit, jestli jsme se neodchýlili, anebo jestli ten kurz nechceme změnit.

A kdo by nám chtěl poradit, jak mít pořádek (rozuměj průchodné místnosti), když jsou všichni hromadiči, tak budeme rádi.

Přeju šťastnou plavbu domškoláctvím s tím pro vás správným kurzem

Karolina