Stali jste se domškoláky!

Je to tady, podařilo se Vám oběhnout byrokratické kolečko a s žádostí o individuální vzdělávání (s pečlivě vyplněnými důvody) a se zprávou z pedagogicko-psychologické poradny jste zaklepali na dveře toho správného ředitele, který Vaše dítě přijme a nabídne Vám přívětivé podmínky pro plnění povinné školní docházky. Bingo.

Možná jste si ještě předtím dali perné chvilky u rozhodování, zda do toho půjdete, přesvědčování okolí, partnera, sama sebe…

Teď je září, všechno klaplo a Vy cítíte úlevu. Nebo taky ne a přepadají Vás pochybnosti a hledáte v okolí i na netu nějakou radu, návod, pomoc.

Asi je Vám jasné, že i když ten návod, jak být spokojená domškolácká rodina, najdete, tak to ještě neznamená, že to jde jednoduše zkopírovat. Ono totiž fakt nejde.

Skoro jako bych si podřezávala větev a říkala Vám hned na začátku, ať to dál nečtete, protože je to k ničemu. Návod na instantní domškoláctví Vám nedám, ale můžu Vám dát nějaké otázky, na které je dobré si odpovídat.

Jak to máte vy sami s posloucháním autorit?

Autoritu v tomhle případě představuje Školský zákon, Rámcový vzdělávací program, Školní vzdělávací program a pan ředitel (nebo paní ředitelka) kmenové školy, kde je Vaše dítě zapsané. Tahle autorita nám říká, jak má naše dítě plnit povinnou školní docházku.

Je fajn přijmout fakt, že to, že vaše dítě je v individuálním vzdělávání, je vaše rozhodnutí a vy nesete právní důsledky. Mohli jste se tak rozhodnou v souladu s přáním dítěte a to je super. Ale vnímat v tomhle místě svoji roli je důležité, protože aby všechno dlouhodobě udržitelně fungovalo, musí být v tom rozhodnutí dobře nejen dětem, ale i Vám rodičům. A proto je důležité pokládat si otázky a zkoumat svoje odpovědi.

Zkuste se zamyslet nad tím, jaký vztah k autoritám máte vy (Váš partner, Vaše dítě) přímo v oblasti vzdělávání.

Od bodu 1) Cítím se dobře, když co nejlépe plníme požadavky naší školy (výstupy a učivo specifikované v ŠVP podle ročníků, cvičení v učebnicích, …)

2) Cítím se dobře, když moje dítě pracuje s tématy, která jsou v ŠVP.

3) Cítím se dobře, když moje dítě pracuje na jakémkoliv tématu, dělá cokoli „viditelně smysluplného“.

Až po bod. 4) Cítím se dobře, když moje dítě je.

Je důležité vnímat, že ty možnosti nastavení jsou na nějaké plynulé škále (já jsem jen naťukla 4 zastávky). Přemýšlejte, kde se cítíte dobře a proč. Zjistěte, zda to tak opravdu vědomě chcete mít, nebo je to nějaké Vaše „nefunkční“ přesvědčení (odkoukaný vzor nebo „kontrareakce“ na ten vzor).

To, jak vnímáte tuto oblast, velmi zásadně ovlivňuje, jak bude vypadat Vaše domškoláctví a v jaké pozici nebo roli budete vůči dětem. Nebo také kolik Vás čeká práce na svojí vlastní proměně.

Jaké jsou vaše cíle ve vzdělávání?

Zkusíme si představit nějakou škálu.

Můžete mít naprosto jasnou představu o tom, co byste chtěli, aby vaše dítě dělalo, až bude dospělé. Chcete, aby bylo doktor, právník, vrcholový sportovec, profesionální hudebník, modelka, herec… Film Každá minuta života (režie E. Hníková) jsem ještě neviděla, ale přijde mi, že by to mohl být dobrý příklad hodně konkrétní rodičovské představy a cesty za ní.

Můžete mít, jasnou představu o tom, jaký stupeň vzdělání má dosáhnout, ale je vám celkem jedno jak si zvolí obor. Ať vystuduje vysokou školu. Ať má aspoň maturitu.

Nebo si přejete, ať dělá něco „smysluplného.“

Můžete chtít, například, aby z vašich dětí vyrostly spokojení a šťastní dospělí, kteří si najdou své místo na světě.

Nebo vám stačí, že vyrostou a budou.

Přemýšlejte nad tím, jak to máte vy. Mluvte o tom s partnerem. Diskutujte nad konkrétními příklady. Poznejte, jak to máte oba.

Jaké jsou vaše hodnoty ve výchově, v životě?

Když se dostaneme k hodnotám, začne to být složitější. Když má je má člověk třeba jen vyjmenovat, tak dobrý. Pravděpodobně se motáme v podobném okruhu svoboda, respekt, zodpovědnost za své chování (život), „křesťanské hodnoty“ (nekrást, nelhat, neubližovat, …, pomáhat, …), … Když budeme chtít ta slova definovat (nikoli obecně, ale to, co pro nás znamenají), dostáváme se na tenčí led. A ve chvíli, kdy bychom měli ty hodnoty seřadit podle priorit, může se nám začít vařit mozek…

Je důležitější svobodná volba nebo nelhat a nekrást?

Je důležitější respekt k svobodné volbě nebo neubližovat?

Je důležitější svoboda nebo život?

Může existovat svoboda bez zodpovědnosti?

Myslím, že jsou v tom přemýšlení dva zajímavé aspekty.

První je v tom, přiznat si, že nejde na dítě nepůsobit (i kdybychom v jeho životě chyběli, tak na něj působíme a možná ještě víc). Pak se můžu odebrat v představách do totálního zenu a představit si, že existuje někdo, kdo nemá žádná přání, ale ani žádné strachy o budoucnost svých dětí. Já nikoho takového (kdo je zároveň přítomen v životě svých dětí) neznám. A i když tahle přání a strachy mohou být ukrytá hodně hluboko, tak mají na děti vliv. A to je potřeba si zvědomit: Působím na své děti, víc nevědomým chováním, než tím, co řeknu. Pokud chci nějaké hodnoty předat, musím jimi být prosáklý do morku kostí, moje chování musí být v souladu s tím, co říkám a navíc jsem přesvědčená, že tam nesmí být ani ten strach (Co když moje dítě bude lhát? Co když bude bezohledné? Co když nebude nic dělat a bude se jen flákat?...)

Druhý aspekt směřuje ke kontrole, k moci nad budoucností. Já jsem o moci psala v rámci letních reflexí pro učitele. Pravděpodobně většina z nás vyrostla v prostředí, kde byla silná kontrola toho, co musíme dělat a jací máme být. Jsou to hodně hluboké vzorce, ale stejně tak, jako se učíme nelpět na věcech a inspirujeme se u Marie Kondo a jiných minimalistů, protože začínáme přicházet na to, že volné místo, je prostor, kde může vzniknout něco nového. Tak podobně je to i u dětí, když je pustíme, tak se nadechnou, roztáhnou křídla a můžou objevit něco úplně nového. Miluju ten příměr od Chalíla Džibrána, že děti jsou jako šípy, které vystřelíme… Dáme jim tu počáteční energii, směr, ale kam a jak daleko dopadnou je na nich.

A tady je zas fajn se zastavit a přijít na to, kde na té škále jste v tuhle chvíli vy. Jakou svobodu a důvěru jste schopni dát dětem? A nejde ani tak o to, co si myslíte, že je „správně“, ale opravdu o to, kde teď jste, kde se v tuhle chvíli cítíte dobře. Mám pocit, že teprve ve chvíli, kdy si člověk řekne, tady stojím, takhle to mám, si může začít dávat výzvy, které jsou mimo jeho komfortní zónu.

Jde být dokonalým domškoláckým rodičem?

Asi se shodneme, že představa, že se jako rodič stanete drábem, který bude stát nad svými potomky a hlídat, aby plnili své „školní povinnosti“, není moc lákavá. Posloucháte podcasty o „zasloužilých“ domoškoláckých a unschoolerských rodinách a někdy Vás možná přepadne tíseň, že takhle byste to fakt chtěli mít, máte pocit, že je tam ta lehkost, ty opravdu respektující vztahy… pravděpodobně i jsou, ale myslím, že je potřeba být k sobě laskavý a říci si, že Ti lidé jsou na té cestě třeba 10, 20 let, ta cesta nebyla bez překážek a každý ten pád je něco naučil. Je fajn mít ideály, ale taky je potřeba říci si, že vzory nám dávají směr nikoli formu (škatulku), do které se potřebujeme narvat.

Mám kolem sebe hodně domškoláckých rodin. Přijde mi, že všichni máme chvíle, kdy pochybujeme, jestli jsme zvolili správně, jestli opravdu děláme pro svoje děti to nejlepší… Děláme chyby v komunikaci, v rodičovství, v životě… a protože jsme byly vychováni tak, že chyba je průšvih a chybovat se nesmí (o chybách píšu tady), spouští se nám ty stresové reakce a je nám blbě. Teď si nevzpomenu na zdroj, ale vědci zjistili, že když se někomu stane něco špatného, tak není až tak zásadní, co se stalo, ale naopak to, jak zareagovalo okolí a jakou podporu dostal ten „napadený“ při tom, aby zpracoval svoji událost.

Příklad mnohem horší dopad může mít, když nějaké dítě například zažije šikanu v podobě nadávek, schovávání věcí, ale nikdo mu to nevěří a nic se s tím nedělá. Než dítě, které je několikrát hrubě zmláceno, ale postaví se za něj rodiče, učitelé a pro pachatele jsou vyvozeny odpovídající důsledky.

Proto i my bychom měli mít na mysli, že chyby děláme, ale vždycky máme možnost pokusit se je napravit, omluvit se atd.

Pokud si dáte tu práci a pečlivě si na otázky odpovíte i s partnerem, tak budete vědět, jak na tom jste. Co potřebujete, aby Vám v tom domškoláctví bylo dobře. Jaký je váš směr, kam se chcete pomalu dostat.

Když máte jasněji (až jasno), tak je správná chvíle mluvit o tom s vaším dítětem (případně i všemi zúčastněnými). A nejde o to přijít a říct, takhle to mám já a tak to takhle bude. Tady je potřeba si vzít na pomoc třeba Výchovu bez poražených od Tomase Gorgdona a hledat řešení, které bude win-win. Budete se v tom

Thomas Gordon - Výchova bez poražených

Thomas Gordon - Výchova bez poražených

cítit dobře nejen vy, ale i vaše dítě. A je hodně fajn, aby oba partneři si našli čas zjistit, jak to mají (i Ti kteří mají výhradní roli zabezpečit finančně rodinu a jsou více pryč než doma).

Variabilita toho jak může vypadat stav, kdy to dobře funguje, je obrovská. Protože každé dítě i každý dospělý má jiné potřeby (kdo má rád literaturu, tak se vrhněte na Teorii typů od Šárky Mikové, moje oblíbenkyně:). Ty jiné potřeby i jiné výchozí podmínky ve svojí interakci už předem říkají, že výsledná podoba bude jedinečná. A navíc že se bude měnit, jak porostou děti i vy.

Na závěr bych chtěla napsat, že stojí za to zkoušet různé varianty a hledat, co Vaší rodině vyhovuje nejlíp. Myslete na to, že KDYŽ TO BUDE BLBÝ, TAK TO PROSTĚ ZMĚNÍME:).

NEEXISTUJE ŽÁDNÁ UNIVERZÁLNĚ SPRÁVNÁ NEBO ŠPATNÁ CESTA. DOKONCE ANI JEDINÁ CESTA PRO VŠECHNY DĚTI Z JEDNÉ RODINY!

Jaké jsou praktické podoby domácího vzdělávání a to, jak to máme konkrétně my, napíšu v dalším článku.

Krásný den Karolina